PORTY, BAJTY, OSMIBITY

Počítače na koleni

Martin Malý

Vydavatel:

CZ.NIC, z. s. p. o.

Milešovská 5, 130 00 Praha 3

Edice CZ.NIC

www.nic.cz

1. vydání, Praha 2019

Kniha vyšla jako 21. publikace v Edici CZ.NIC.

ISBN 978-80-88168-39-3

Toto autorské dílo podléhá licenci Creative Commons

(http://creativecommons.org/licenses/by-nd/3.0/cz/), a to za předpokladu, že

zůstane zachováno označení autora díla a prvního vydavatele díla, sdružení

CZ.NIC, z. s. p. o. Dílo může být překládáno a následně šířeno v písemné či

elektronické formě na území kteréhokoliv státu.

ISBN 978-80-88168-39-3

— Martin Malý

Porty, bajty, osmibity

Počítače na koleni

— Edice CZ.NIC

Poděkování

Děkuji svému nakladateli za důvěru a péči, věnovanou této knize.

Děkuji všem, kteří mi s psaním knihy fandili. Dodávali mi sílu, když bylo

psaní nekonečné.

Děkuji všem, co přečetli rukopis a přispěli poznámkami. Díky nim je kniha

o něco jasnější a srozumitelnější.

Děkuji designérům Davidu Švejdovi a Jakubu Goldmannovi za návrh

a vypracování grafických inzerátů ve stylu počítačových časopisů z 80. let.

Děkuji Míše, že se mnou proces psaní vydržela. Už podruhé.

Předmluva vydavatele

Vážení čtenáři,

dostává se vám do rukou druhá kniha od Martina Malého, která je, dá se

říct, volným pokračováním jeho publikace Hradla, volty, jednočipy. Jak

napovídá již název této knihy – Porty, bajty, osmibity, autor popisuje své

zkušenosti s osmibitovými mikrokontrolery a počítači a pokouší se je předat

svým čtenářům.

Osobně jsem se s osmibitovými mikrokontrolery, konkrétně s PIC 16F84

a Atmel 8051, poprvé setkal v druhém ročníku na střední škole. Dodnes si

pamatuji, jak jsme zápasili se vstupními a výstupními porty (a několik jich

přitom poslali do křemíkového nebe), snažili se pochopit přímé a nepřímé

adresování a nakonec i rozběhnout resetovatelné stopky s pamětí za pomoci

sedmisegmentových displejů a externí paměti.

Většina úloh by se dnes dala přirovnat k dětskému hraní, ale nás to bavilo

a pro mnohé to byla neocenitelná lekce, která nám poskytla základy pro

naši další práci při vývoji hardwarů i softwarů. V dnešní době si

samozřejmě můžete koupit Arduino a začít programovat v „céčku“ nebo

jiném vyšším jazyce. Budete tak ale ochuzeni o úplné základy, nastavování

jednotlivých bitů registrů a psaní kódu v assembleru. Ze své praxe mohu

říct, že se vám to může někdy dost hodit.

Právě tato kniha vám může přiblížit svět osmibitových mikrokontrolerů

a počítačů. Svět, ve kterém si musíte vše udělat a ošetřit sami, ale odměnou

vám bude váš vlastní kus hardwaru, na kterém bude běžet váš program. A to

je pocit k nezaplacení.

Přeji všem hezkou četbu a mnoho úspěchů při tvorbě vlastních

elektronických aplikací.

Petr Bílek, CZ.NIC

Praha, 14. února 2019

Předmluva

Nevím jak vy, ale já relaxuju u her. Sednu si na gauč, nebo lehnu do postele,

vezmu do ruky ovladač od XBoxu nebo PlayStationu, nahraju nějakou hru

a hraju.

Po čase hraní, když už se nemusím soustředit na to, jaká tlačítka mám

mačkat a co mám přesně dělat, se mi ve volných chvílích, když moje

postava někam běží nebo jede nebo poslouchá nekonečně dlouhé

nepřeskočitelné monology jiných postav, v hlavě rozběhnou úplně jiné

myšlenky.

Většinou si říkám, že bych měl dodělat ten engine na psaní textových her,

co mám rozdělaný už dva roky, pak chvilku přemýšlím nad tím, co tam

ještě dodělat, chvilku si představuju, jak to bude hezké, až to bude hotové,

pak si říkám, že bych měl taky dodělat ten kurz Unity, co mám rozkoukaný

a zaplacený, no a konečně mi fantazie sklouzne k tomu, že bych vlastně

chtěl mít ten svůj osmibit a pro něj si napsat pár her.

Abychom si rozuměli – vlastních osmibitů mám plné skříně: Spectra,

Commodory, Atari, i nějaké podivnější a obskurnější značky a typy, ale já

bych rád vlastní. Jako že víc vlastní. Můj. Mnou navržený a postavený.

Ano, v žebříčku kutilských projektů je myšlenka „navrhnout si a postavit

vlastní osmibitový počítač a psát pro něj programy“ někde hodně… no…

jak by řekla televizní věštkyně Jolanda: Je to hodně někde! Obvykle

kutilský projekt aspoň předstírá, že k něčemu bude, že bude plnit nějakou

užitečnou funkci. Že třeba bude měřit teplotu a hlídat garáž a zalévat

květiny. Ovšem vlastní osmibitový počítač, to je něco tak moc

samoúčelného, jak vám na požádání vysvětlí každý racionálně uvažující

technik.

Jenže když jste amatér, tak víte, že si prostě nemůžete pomoct. Vy máte ty

věci fakt rádi! A chcete je dělat, i když racionálno říká: Budeš jediný

s takovým počítačem. No dobře, budete možná tři: Ty a dva blázni

z internetu, co si ho postavěj’ taky. Tolik času tím strávíš, tolik času spálíš

programováním, a k čemu to bude? No ne, vážně: K čemu to bude?

Je to úplně stejná otázka, jakou slyší každý hráč her. K čemu to je?

A myslím, že i odpověď bude stejná: je to pro nás zábava, příjemná činnost,

a smysl to má jako každý jiný podobný koníček. Děláme něco, co máme

rádi, a baví nás to. Něco se při tom naučíme, získáme nějaké ty dovednosti,

ale hlavně: je to mnohem lepší zábava, než civět na televizi.

Gordon Freeman v té mojí televizi právě prochází Ravenholmem. Když

jsem hrál tuhle část Half-Life 2 poprvé, úplně jsem ji nenáviděl, nedokázal

jsem ji projít, pořád mě něco někde zabíjelo. Dneska už to hraju tak zlehka,

zkouším různé přístupy, jako „ani jeden výstřel“ nebo „co nejrychleji k cíli“

nebo „tuhle pasáž projdu extrémně opatrně“. Jak říkám – relax pro hlavu,

takže se tak na dvacet procent věnuju hře, a zbytek vědomé kapacity se,

nebržděn racionalitou, oddává radostným představám, v nichž tančí úplně

amatérské počítače, ze kterých čouhají dráty a smrdí křemík, a přemýšlí nad

tím, jestli bude lepší implementovat BASIC, nebo FORTH, a jestli bude

lepší procesor 6502 nebo Z80 – ten je sice známější, ale zase složitější. A co

třeba 6809?

Výstup udělám na televizi, nebo na nějaký miniaturní displej? A jak to

namapuju?

A co klávesnice? Tak, PS/2 jde vždycky, ale co nějaká víc vintage? Co třeba

vzít starou od nějakého Commodora, na eBay jich jsou spousty. Nebo co

třeba vzít nějakou starou českou Consuláckou? Nebo co si udělat vlastní

membránovou, jako mělo JPR-1? Nebo vlastní z tlačítek? A na 3D tiskárně

vytisknout hmatník?

Nebo konzoli! Normálně herní konzoli, čtyři tlačítka do kříže, dvě akční,

mezi to displej… A emulátor si k tomu udělám, aby se snadno vyvíjely

programy! Na 3D tiskárně kryt vytisknu. Anebo použiju joystickový modul.

Jako procesor klidně Arduino Nano, udělám si na to plošný spoj…

Po chvíli hru vypnu a z ničeho nic kreslím plošný spoj a posílám ho do

výroby. Hrozně se na to těším, bude to fajn, budu mít herní konzoli, kterou

nemá nikdo jiný, a nebude pro ni jediná hra!

STOP!

Pokud vám to připadá jako ten největší nesmysl, přestaňte číst právě teď,

knihu někomu věnujte, odkaz smažte, zapomeňte… Není to pro vás.

Ale pokud si říkáte „chci taky jeden plošný spoj, budeš mít navíc?” – jste

moji čtenáři! Pojďte dál, řekneme si něco o starých procesorech,

o osmibitových počítačích, o tom, jak se vlastně programují, jak fungují

uvnitř, ukážeme si, jak sestavit počítač v duchu těch starých časů, ukážeme

si i pár modernějších triků, jako jsou malé barevné displeje, a hlavně: pár

kousků si postavíme! A budou to počítače jako byly kdysi: s výstupem na

terminál, černobílé, s malou hroznou klávesnicí a pípátkem na zvuk!

Pojďte, pojďte!

Konvence

V této knize se podržím následujících konvencí:

 Hexadecimální hodnoty budu v textu zapisovat ve tvaru ABCDh – tedy

bez počáteční nuly a se suffixem „h“. Tam, kde to bude mít speciální

význam, např. u výpisu v jazyce C, použiju samozřejmě odpovídající

zápis 0xABCD. U výpisu zdrojového kódu budu zase používat variantu

s počáteční nulou.

 Pro negované signály budu používat úvodní lomítko, tedy např. /RESET.

Nebudu používat ani nadtržení, ani suffix „B“, ani prefix či suffix „n“.

1 Slavné domácí osmibity

80. let

1 Slavné domácí osmibity 80. let

1.1 Domácí počítač

Čím jiným začít tuto knížku, než vyprávěním o slavných hvězdách let

dávno minulých, z dob, kdy každý domácí počítač měl jiný systém

a kompatibilita byla nanejvýš mezi sousedními modely jedné řady jednoho

výrobce. Pravděpodobně jste některý z těchto počítačů měli doma, a možná

ho stále máte. Bylo to Spectrum? Gumák, nebo Plusko? Nebo Atárko?

Nebo snad Commodore, dokonce s disketovkou? Nebo Sharp, či snad Sord?

Na začátku 70. let stále ještě platilo, že počítač = sálové zařízení.

Nejnovější výkřiky techniky pak byly velké jako skříň. Jejich srdcem byly

procesory, postavené ze samostatných modulů, většinou na jedné desce.

Procesor, coby základní řídicí jednotka, obsahuje jednak část, která řídí

běh programu a vykonávání instrukcí (řadič), a jednak část, která

zpracovává data (aritmeticko-logická jednotka, ve zkratce ALU, a k ní

sada registrů, v nichž se data uchovávají při zpracování). K procesoru

byla připojena paměť, v níž je uložený program a zpracovávaná data,

a taky nějaké periferie, což byly všechny ty terminály, klávesnice,

snímače děrných pásek a štítků, magnetopáskové jednotky, diskové

jednotky…

Ve stejné době vznikly první mikroprocesory, tedy integrované obvody,

které na jednom čipu (či několika málo čipech) obsahovaly řadič instrukcí,

výkonnou jednotku, pracovní registry i aritmeticko-logickou jednotku.

Poměrně rychle vznikly obvody 4004, 8008 a 8080 (vše Intel). Od vzniku

procesoru 8080 se vlastně dá mluvit o začátku mikroprocesorové éry.

Intel nebyl samozřejmě sám, vznikaly i další procesory, a po poklesu cen

a příchodu mikroprocesorů 6502 a Z80 začaly vznikat první počítače, které

se vešly na stůl. Kromě profesionálních zařízení přišla i zařízení pro

amatérské použití (Altair 8800) nebo dokonce plně amatérské konstrukce.

Amatér je samozřejmě slovo, které má hanlivý nádech, ale

nezapomínejme, že jeho původ je ve slově amare, tedy milovat. Amatér je

tedy vlastně člověk, který se oboru věnuje nikoli proto, že by ho živil, ale

proto, že ho má rád. A v tomto významu prosím čtěte i výše zmíněné

„amatérské konstrukce“.

První amatérské počítače se prodávaly jako stavebnice: deska tištěných

spojů, sada součástek, spájejte si doma, IKEA hadr. Přesně v tomto stylu

začala vyrábět své počítače garážová firma Apple – model Apple I byl

právě taková stavebnice, kterou jste si za 500 USD koupili a spájeli doma

(a pokud jste si ji schovali až dodneška, má hodnotu několik desítek tisíc

dolarů).

Brzy ale přišly kompletní sestavené stroje, které jste si přinesli z obchodu,

zapojili – a fungovaly. Nejslavnější jména té doby (hovoříme o konci

70. let) jsou Apple II, Commodore PET a TRS-80.

Obrázek 1: Apple I

Apple II se neprodával tak dobře jako další (například v jeho BASICu

chyběla podpora pro desetinná čísla), ale prodával se delší dobu, takže

úhrnem až do roku 1993, kdy se přestal vyrábět, prodala firma Apple přes

čtyři miliony kusů tohoto počítače.

Commodore PET přišel s ikonickým designem plechové krabice se

zabudovanou klávesnicí, kazetovým magnetofonem a černobílým

displejem.

Obrázek 2: Commodore PET

Commodore oznámil poměrně brzy nové modely, a tak se různých modelů

PETu prodal necelý milion.

Třetí slavný počítač té doby, TRS-80, používal procesor Z80, na rozdíl od

předchozích dvou, které byly poháněné procesorem 6502. Zkratka TRS

odkazuje na výrobce (Tandy) a distributora tohoto počítače (Radio Shack).

Obrázek 3: TRS-80

1.2 Druhá generace

Do druhé generace domácích počítačů promluvily i další firmy. V Atari

vzali hardware svých herních konzolí, přidali k němu klávesnici, a tak

vznikla slavná řada domácích osmibitů od Atari (400, 800, série XL, série

XE). Commodore přepracovalo PET a vznikly počítače VIC-20

a veleúspěšný Commodore 64.

V Británii sir Clive Sinclair, který věřil kalkulačkám a směřoval spíš

k vědeckému použití vlastních vynálezů, vlastně jako vedlejší produkt

uvedl na trh nejprve počítačovou stavebnici MK14 s méně známým

procesorem SC/MP (INS8060) a později slavnou sérii počítačů ZX: ZX80,

ZX81 a ZX Spectrum.

Atari a Sinclair patřily k nejrozšířenějším počítačům v tehdejší ČSSR.

U Atari to byly především modely 800XL a 130XE, od Sinclaira pak

ZX81, ale především Spectrum (i Spectrum Plus, vídané i pod značkou

„Delta“). Méně bylo Commodorů, Specter 128, počítačů Amstrad, Sharp

MZ800 nebo Sord m5.

O počítačích ZX asi nemá smysl v české knize pro českého čtenáře psát

podrobněji. Přesto alespoň pár slov.

Počítač ZX80 přišel s jednoduchou konstrukcí: deska včetně membránové

klávesnice, paměť, procesor a několik integrovaných obvodů, které se spolu

s mikroprocesorem staraly o zobrazování textu na černobílé televizi.

Sinclairovi konstruktéři vymysleli velmi důmyslný trik, kterým dokázali

zobrazovat text na televizi s minimem potřebných součástek. Na druhou

stranu za to zaplatil uživatel, protože procesor většinu času sloužil jako

čítač adres pro zobrazování, a pouze ve chvílích, kdy se nic nezobrazovalo,

mohl počítat uživatelské úlohy.

Následovník ZX81 přinesl zásadní změnu. Koncepce zůstala stejná, ale

naprostá většina integrovaných obvodů byla nahrazena jedním na míru

vytvořeným zákaznickým čipem ULA SCL (Sinclair Custom Logic).

Počítač tak obsahoval pouhých pět integrovaných obvodů – procesor,

paměť RAM (2 čipy), paměť ROM a SCL. Díky tomu byl ZX81 menší

a levnější. Jinak zůstal, snad s výjimkou drobného rozdílu v přerušovacím

systému, funkčně shodný s předchůdcem.

Ale protože konkurence oznamovala počítače s barevným výstupem, tak

i u Sinclairů připravovali vlastní barevný stroj. Dostal název ZX Spectrum

a vývojáři vyšli z toho, co dobře znali.

Použili stejnou koncepci klávesnice (jen přes ni dali gumovou masku

s tlačítky, která vysloužila Spectru přezdívku „gumák“), použili stejný

procesor, zvětšili paměť z 8 kB ROM na 16 kB ROM, v základu místo

jednoho kilobajtu statické RAM bylo 16 kilobajtů dynamické RAM,

a konečně přepracovali zákaznický obvod tak, že dokázal generovat

barevný obraz. Tentokrát už bez přispění procesoru, takže procesor mohl

pracovat bez ohledu na potřeby zobrazování. Pouze pokud přistupoval

k paměti ve stejné paměťové oblasti, jako byl displej, tak byl mírně

zpomalován.

Kromě tří modelů počítačů ZX, z nichž každý je legendou sám o sobě,

přispěl Sinclair k boomu domácích počítačů i zprostředkovaně: Sinclairův

zaměstnanec Chris Curry nebyl spokojen s tím, jak Sinclair vede (spíš

nevede) vývoj osobních počítačů, a tak odešel a založil si vlastní firmu

Acorn. Po prvním jednodeskovém Acorn System 1 přišel počítač Acorn

Atom, a po něm slavný počítač Acorn Proton, známější jako BBC Micro

(britská veřejnoprávní síť BBC totiž vybrala tento počítač jako výukový

počítač pro svůj kurz programování a číslicové techniky).

Po BBC Micro přišla i jeho levnější varianta Acorn Electron, ovšem pak

nastala krize v polovině 80. let, mnohé značky nepřežily a Acorn se udržel

jen díky svému novému počítači Archimedes a vlastnímu procesoru,

nazvanému Acorn RISC Machine, ve zkratce ARM. Ten je tu s námi

dodnes, i když v notně vylepšené podobě.

V polovině 80. let skončila éra domácích osmibitů: Commodore ani Atari

už nepředvedly významnější zlepšení osmibitové série a představily své

šestnáctibitové stroje Amiga a ST. Sinclair přechod na vícebitovou

architekturu urychlil tak moc, že jeho Sinclair QL předběhl dobu,

zaznamenal neúspěch a Sinclair nakonec svou značku prodal konkurentům

od Amstradu (kteří do té doby vyráběli počítače řady CPC).

Obrázek 4: Acorn Proton, alias BBC Micro

1.3 Další slavní…

Sinclairovi lidé, kteří od něho na začátku 80. let odešli, mají na svědomí

nejen firmu Acorn, ale třeba i počítač Jupiter Ace.

Obrázek 5: Jupiter ACE (fotografie autora Factor-h pod licencí CC-BY-SA)

Tento počítač připomíná na první pohled ZX Spectrum. Uvnitř je ale

podobný spíš ZX81. Nejzajímavější na něm je fakt, že na rozdíl od

ostatních počítačů té doby neměl Jupiter zabudovaný programovací jazyk

BASIC, ale používal jazyk FORTH. A zase: pokud máte doma tento

počítač, má hodnotu několika desítek tisíc.

Zatímco Acorn jsme tu aspoň trošku znali, jméno Tangerine Computer

Systems znělo povědomě snad jen těm největším fandům. Možná někdo

někde zahlédl název ORIC, nebo fotografii…

Přitom první počítač této firmy, nazvaný ORIC-1 a uvedený v roce 1983,

rozhodně měl šanci zaujmout. Dodával se ve verzi s 16 kB RAM nebo s 48

kB RAM, uvnitř ho poháněl osvědčený 6502A, taktovaný na 1 MHz. Na

rozdíl od Spectra 48 obsahoval speciální zvukový čip – známý AY-3-8912

(později použitý ve Spectru 128). Samozřejmostí byl zabudovaný BASIC…

I v ORICu byl použit zákaznický obvod ULA, který se staral o zobrazování

ve dvou grafických módech, LORES a HIRES.

V Tangerine připravili vylepšené verze Atmos, Stratos a Telestratos, ale

nakonec i je dostihl konec osmibitové éry. Jako zajímavý moment dodám,

že firma vyvezla zhruba tisíc počítačů Atmos do tehdejší Jugoslávie a že

v Bulharsku vyráběli klon Atmosu pod označením Pravec 8D.

Firma Tandy spolu s prodejcem RadioShack pod značkou TRS pokračovala

v úspěšné sérii domácích počítačů, zahájené modelem TRS-80, a po

několika modelových sériích tohoto černobílého počítače přišla s barevnou

verzí, nazvanou „TRS-80 Color Computer“, zkráceně CoCo. V tomto typu

opustila procesor Z80 a místo něj stroje CoCo poháněl procesor Motorola

6809. Což tedy znamenalo hlavně programovou nekompatibilitu

s předchozími stroji. Počítače CoCo se dočkaly tří modelů (CoCo, CoCo 2

a CoCo 3), ten poslední se vyráběl až do roku 1991. Časem se pro ně

objevily i operační systémy FLEX9 a OS-9 se schopnostmi lehce

přesahujícími tehdejší DOS.

Obrázek 6: TRS-80 Color Computer (autor fotografie: Bilby, CC-BY)

Firma Dragon vyráběla počítače Dragon 32 a Dragon 64, které byly

koncepcí i schopnostmi velmi podobné počítači CoCo. Hlavní rozdíl byl

ten, že byly britské, a tedy pracovaly se systémem PAL (nikoli NTSC).

Britský tisk je označoval za „lepší než jejich britští konkurenti, ale celkem

nic moc“ a trochu nespravedlivě psal, že „je to levnější klon CoCo s lepší

klávesnicí“.

Obrázek 7: Dragon 32

1.4 MSX

Standard MSX byl logickou reakcí na spoustu platforem, co v té době

existovala. Dneska máme v zásadě dvě hlavní platformy a tři systémy,

přičemž ty platformy můžou poměrně bez problémů sdílet navzájem

periferie, dokonce i některé komponenty, takže piánko. Ale představte si

začátek 80. let, co výrobce, to vlastní nová geniální platforma, často

nekompatibilní ani s předchozím modelem… Ti velcí, co se chytli, měli

štěstí: Atari, Commodore, Sinclair. Ale co ti ostatní, kterým trh domácích

počítačů ujížděl?

Na trhu profesionálních sestav bylo relativně dobře, tam se vždycky našel

nějaký společný jmenovatel, třeba CP/M. Výrobci stačilo udělat stroj

s disketovou mechanikou a BIOSem a systém se už nějak podařilo

naportovat. Ale pro domácí počítače byly diskety v tu dobu zatím pořád

drahé.

S řešením přišel Microsoft, firma, která v té době ještě nebyla nenáviděný

symbol korporátní arogance a terč k diskusním jedovatostem pro každého

juniorního vývojáře, ale především vývojář na tehdejší dobu velmi

kvalitních interpreterů BASICu pro všemožné platformy. (Ostatně právě

tohle nakonec donutilo Gatese kývnout na poptávku IBM – kdyby PC

nemělo systém, Gates by nemohl prodávat své programovací jazyky pro

PC, tam viděl hlavní těžiště obchodního modelu MS+PC) No a právě

Microsoft se tehdy spojil s několika (převážně japonskými) výrobci

elektroniky a dohromady navrhli „standard MSX“.

Vize byla jednoduchá: Každý počítač, který bude mít logo MSX, bude

splňovat určitou minimální sadu požadavků, což zajistí, alespoň

teoretickou, kompatibilitu software a části hardware. Počítače budou mít

stejný procesor (Z80A) na stejné frekvenci (3,58 MHz), budou mít stejný

grafický řadič (TMS9918, popř. ekvivalent pro PAL systém TMS9929),

zvukový čip AY-3-8910, PIO 8255, na něm budou připojené

standardizovaným způsobem některé interní periferie (např. přepínání

paměti), a tak dál. Tedy v podstatě něco jako PC, kdyby PC bylo od začátku

výsledkem dohody několika firem. A bylo na výrobcích, kolik použijí

paměti (předepsáno bylo minimálně 16 kB RAM), jakou použijí klávesnici,

jaké pouzdro zvolí, jaké příslušenství dodají… O základní programové

vybavení se nemuseli starat: měli od Microsoftu MSX BASIC.

Obrázek 8: Počítač standardu MSX2 od Daewoo

Výhody tohoto přístupu jsou jasné a pro nás dnes už samozřejmé: výrobce

mohl vyrábět třeba jen cartridge nebo software a měl jistotu, že budou

fungovat na nejrůznějších modelech od nejrůznějších výrobců (ve

skutečnosti měl spíš „naději“ než „jistotu“, ale dejme tomu). Zákazník si

mohl koupit počítač MSX od libovolného výrobce podle svých osobních

preferencí a věděl, že mu budou fungovat moduly a programy od jiných

výrobců. Mohl upgradovat bez obav z toho, že na novém systému nebudou

staré programy fungovat. A tak dál.

Jenže: přídavné moduly měly občas problémy při fungování s jinými.

Nebyly mechanicky dobře vyřešené, takže těžké moduly občas vypadly

z konektoru. Výrobci poměrně rychle začali nabízet modely s velkou

pamětí, čemuž se přizpůsobili tvůrci software, a tak jste si některé hry na

slabším modelu nespustili.

Ale to všechno byly jen prkotiny proti tomu největšímu problému: Počítače

MSX vyráběla spousta výrobců, převážně japonských. Prodávaly se

v Japonsku velmi dobře. Ale ve světě už moc ne. Ve Spojených státech

a v Evropě, kde se rozhodovala bitva o domácí počítače, vládla trojice

Commodore, Atari, Sinclair a MSX se tu nikdy významně nerozšířil (i když